pátek 10. 11. v 19:00
Slavnostní freskový sál
Fakultní ZŠ Komenium a MŠ Olomouc, p. o.
Hudba / Music: Tomáš Hanzlík
Libreto / Libretto: P. David a s. Joanne Baptista - Jan Kopecký (1696 - 1758)
Režie / Stage Director: Tomáš Hanzlík
Umělecké nastudování / Rehearsed by: Tomáš Hanzlík & Ensemble Damian
Kostýmy a scéna / Costumes and Set: Vendula Johnová
Obsazení / Scoring: S, A 1-2, T, B, chorus SATB, sax A, cor, fag, vn 1-2, cb, kbd (organo)
Stopáž / Durata: 60´
Historické pozadí
V roce 1727 se v kroměřížském zámku uskutečnilo představení opery Endymio na latinský text piaristy P. Davida a s. Joanne Baptista - Jana Kopeckého (1696 - 1758), který byl s největší pravděpodobností i autorem dnes již ztracené hudby. Kopecký přebásnil do latiny 30 let staré italské libreto zpracovávající antický mýtus o sličném mladíkovi, který upadl do věčného spánku, což mu zajistilo mimo jiné také věčné mládí. A tak byla umělci postava Endymiona chápána jako symbol nadčasové krásy.
Původní Kopeckého libreto jsem pro nové uvedení podstatně zkrátil. Tříhodinová opera se tak zkoncentrovala do zhruba hodinové jednoaktovky. Většina nádherných Kopeckého veršů zůstává tedy i nadále skryta v kroměřížském archivu. Dalším podstatným zásahem do libreta byl otevřený konec. Původní zpracování končí šťastným smířením. Nejprve přinutí Amora aby napravil vše co pokazil. Amor zasáhne šípem osvobozenou Aurillu, která se zamiluje do Thyrsa, stejně tak Endymiona, který se zamiluje do Diany. Ta na oplátku zruší zákon zakazující lásku a všichni společně jásají nad sladkými radostmi nové svobody.
Z kroměřížského tisku však byla poslední scéna někým vytržena, což jsem zjistil až při srovnání s italskou verzí. Tím jsem se nechal inspirovat k otevřenému konci, který výrazně posílil poslání celého příběhu.
Otázkou zůstával exaltovaný vztah Endymiona k Dorindě. V době vzniku libreta stejně jako dnes nemůžeme tento zdánlivě skandální milenecký vztah brát doslova. Dorindu je v duchu barokních alegorií nutné chápat jako symbol dětství nebo mládí, které jednou každému uteče a už se nevrátí. Endymio nechce poznat lásku a podstoupit riziko bolestného mileneckého vztahu, raději volí věčný sen, ve kterém může zůstat se svým psíkem. Tato verze je pro mne naplněním původního podobenství o kráse, kterou nezničí čas.
Při novém zhudebnění jsem se nechal inspirovat atmosférou a duchem hudebního života v piaristických seminářích v 17. a 18. století. Po několikaletém hledání a rekonstruování tvorby piaristických skladatelů jsem se rozhodl použít některé jejich hudební myšlenky. Téma Dianina zákona je převzato ze Mše P. Adalberta Pelikána (1643-1700). Výrazná harmonická kadence s původním textem „miserere nobis“ je použita vždy při vyřčení zákona „Perdit vitam quisqius Amoris partes agit“, ale také v graciózních variacích milostné scény Thyrsa a Aurilly. Pro téma Amora v 1. scéně jsem použil dvoutaktový začátek žalmu Crediti P. Davida Kopeckého. Amorovo téma ale nabude hned v dalších scénách vlastní podoby nezávislé na konkrétním historickém vzoru. V poslední scéně se Amorovo téma a téma Dianina zákona prolne. Dalším použitým hudebním materiálem je Salve Regina in G od P. Sebalda Hausnera (1725-1793). Jeho minimalistická struktura je mnohonásobně repetována a tvoří harmonický podklad druhé scény. Z torza této hudby je vystavěna i Sylvánova zlodějská árie 4. scény, i jeho lovecký zpěv v 8. scéně. V mollové verzi je stejné hudby použito v nářku Aurilly a Endymia 6. scény. Po převedení do moll se navíc ukázala v prvních taktech totožnost s Haydnovým didaktickým pětihlasým kánonem. I ten se tu tedy jako odkaz ke školnímu prostředí objeví. Téma Endymiona je volně inspirováno již zmíněným žalmem Crediti P. Davida a Ave maris stella P. Carola Flodera (1738-1773). V Endymionově závěrečné árii se vedle jeho tématu ve „smrtelné“ tónině f moll objevuje i ostináto sestupného tetrachordu, jako tradiční barokní lamento bas. Rovněž při vytváření melodických linií jsem používal obecné barokní rétorické figury.
Od historické inscenační podoby, ve které zpívali i ženské role chlapci, jsem upustil. Pouze postavu Endymiona jsem obsadil mužským altem, kterým odkazuji k androgynnímu světu kastrátů.
Tomáš Hanzlík
1. scéna
Bůh lásky Amor přichází do zahrady s trůnem, kde se bohyně lovu Apollónova sestra Diana schází se svou družinou. Diana odmítá lásku a veškerý čas věnuje pouze lovu divoké zvěře. Amor se cítí zahanben její cudností a uvažuje o pomstě za příkoří, které mu Diana způsobuje krutým pronásledováním zamilovaných. Ukryje se za stromem, aby mohl vyslechnout rozmluvu právě přicházející Dianiny družiny.
2. scéna
Diana vyjadřuje důvěru svým nymfám a pastýřům, kteří mají ušlechtilá srdce nezatížená Amorovou vášní. Aby však předešla nezdravé nákaze, stvrdí svůj požadavek jako zákon, podle nějž přijde každý, kdo oslaví Amorovy schopnosti, o život. Na tento zákon postupně přísahá Thyrsus, Aurilla i Dianin nejvěrnější služebník - lesní bůh Sylvánus. Amor tyto přísahy chápe jako výzvu k boji.
3. scéna
Do opuštěného stinného lesního zákoutí si přichází odpočinout krásný mladík Endymio se svým psem Dorindou. Endymio se vyznává ze své lásky k Dorindě, je však napaden bohem spánku Morfeem a usíná.
Krátce na to přichází Diana sledovaná skrytým Amorem. Ve chvíli, kdy její pohled spočine na krásné Endymionově tváři, je zasažena Amorovým šípem. Zděšena neznámým a palčivým pocitem utíká z místa osudného setkání.
4. scéna
O chvíli později přichází Sylvánus. Potichu přistupuje k Endymionovi aby zjistil, co by se dalo spícímu lovci ukrást. Zaujme ho zlatý Dorindin obojek. Ve chvíli, kdy ho odepne, zmizí Dorinda v hustém lesním porostu. Endymio pomalu procitá a tak se Sylvánus stihne ukrýt ve křoví. Endymio volá svého miláčka, avšak Dorinda se k němu nevrací. S myšlenkou na nejhorší ji běží hledat lesem. Sylvánus si pochvaluje dobře provedenou loupež. Protože se Endymio strachuje pouze o svého psa, nebude nikdy viněn z krádeže obojku.
5. scéna
Na lesní stezce potkává Thyrsus Aurillu, která míří s náručí lučních květů ke studánce, aby si podle jejího zrcadlení zkrášlila hlavu a hruď. Rozhovor sleduje z úkrytu Amor, který zasáhne šípem tentokrát Thyrsa. Thyrsova pozornost se ve chvilce obrací od květů k Aurillině tváři. Na jeho obdiv však Aurilla reaguje zděšeně připomínkou Dianina zákona, podle nějž tak Thyrsus riskuje život. Zdrcený Thyrsus prchá lesem před vlastním citem.
6. scéna
Osamělá Aurilla vyjadřuje obavy a nejistotu, protože nyní může každý ztratit život pro jeden jediný pohled. Na scéně se objevuje ustaraný Endymio. V okamžiku, kdy se na Aurillu obrátí s otázkou zda neviděla jeho Dorindu, je Aurilla zasažena Amorovou střelou. Její „ne“ je odpovědí na otázku i výrazem zděšení nad bolestným poznáním lásky. Jejich společný žalozpěv nad bezvýchodnou situací končí Aurilliným rozloučením. Věří, že její cit snad ochabne ve chvíli, kdy krásný mladík nebude v dohledu.
7. scéna
Na stejném místě potkává Endymiona zamilovaná Diana. Nabízí mu výjimku ze svého zákona, ale Endymio odmítá jakýkoliv cit a pouze jí zopakuje zákon, podle kterého ztratí život každý zamilovaný. Rozzuřená bohyně nechápajícího Endymiona posílá pryč.
8. scéna
Amor na palouku oslavuje své schopnosti. Při samolibém prozpěvování je však chycen Sylvánem do sítě na ptáky. Sylvánus tuší vzácnost svého úlovku, jelikož je však jeho srdce prosto jakéhokoliv citu, nakládá s obdivuhodným okřídlencem nemilosrdně.
9. scéna
Aurilla zjišťuje, že bez přítomnosti milovaného Endymiona je láska ještě nesnesitelnější. Na její volání odpoví z úkrytu Diana. Bláhová Aurilla se jí v domnění, že mluví s Endymionem, vyzná ze svého citu. Dianin hněv živený navíc žárlivostí je krutý. Bůh lásky je v zajetí a tak Aurillu nic nezachrání před Dianiným trestem - proměnou ve strom.
10. scéna
Nešťastný Thyrsus vyčte Dianě nesmyslnost jejího zákona. Diana mu vyhrožuje smrtí, ale Thyrsus se dobrovolně přiznává a přijímá trest. Nepříčetná Diana ho promění v břečťan, který obtočí ve strom proměněnou Aurillu.
11. scéna
Endymio zapuzený bohyní a zničený ztrátou milované Dorindy volá Morfea a žádá ho o věčný spánek. Jedině věčný sen mu umožní šťastné shledání. Endymiona pohltí noc a Diana zůstává uprostřed lesa bez přátel i nepřátel sama.
12. scéna
Sylvánus přivádí svázaného Amora, Diana však skládá zbraně. Každý teď již může milovat. Amor je vypuštěn na svobodu.
Hudební skladatel a muzikolog Tomáš Hanzlík (nar. 29. 7. 1972) je uměleckým vedoucím Ensemble Damian (zal. 1996) a zároveň impresáriem kočovného divadla Theatrum Schrattenbach (2004). V Olomouci založil tři festivaly: Baroko (od r. 1998, v r. 2009 udělena cena Olomouckého kraje), Opera Schrattenbach (od r. 2005), Olomoucké barokní slavnosti (od r. 2013). Zároveň byl uměleckým vedoucím Dětské opery Olomouc při SGO (2006–2016), pro kterou napsal řadu původních titulů. Je odborným asistentem na KHV PdF UP (od r. 2004). Tuto katedru absolvoval v roce 1995, muzikologii na FF UP v roce 1998. Tématem jeho disertace byla hudba piaristických skladatelů 17. a 18. století (KHV PdF UP, 2004). České i latinské texty piaristů pak využil i při kompozici řady vlastních děl. Vedle pedagogické činnosti (od r. 2001) se věnuje kritickým edicím staré české hudby (T. N. Koutník: Requiem ex Es, Salve Regina Capucinorum ex d, Litaniae de Sanctissimo Nomine Jesu ex C – 1998, Choceňský manuskript – 2000, Hudba piaristických klášterů I. – 2003). V letech 1996 – 98 byl zaměstnán jako redaktor pro vážnou hudbu a folklór v Českém rozhlase Olomouc. Od roku 1993 pravidelně koncertuje jako dirigent, vokalista a hráč na smyčcové nástroje. S Ensemble Damian uvádí vedle staré hudby a vlastních děl také soudobé autory převážně minimalistického stylového okruhu. Účinkoval na festivalech Maraton soudobé hudby Praha, Forfest Kroměříž, Janáčkův Máj Ostrava, Janáčkovy Hukvaldy, Bezručova Opava, Letní barokní scéna Chrudim, Mezinárodní festival Petra Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou, Theatrum Kuks ad. Se souborem prezentoval ČR netradičními operami také na turné v Pobaltí, Německu a v Itálii. V řadě Barokní opera a oratorium pražského FOK (2004) uvedl operu Johanna Huga Wilderera La Nascita del Diamante (Zrození diamantu) a v rámci festivalu Hudební fórum Hradec Králové (2006) českou premiéru opery Three Tales Steva Reicha.
1. února 2004 premiéroval Hanzlík v projektu Národního divadla v Praze Bušení do železné opony operu Yta innocens (Nevinná Yta). Po jejím úspěchu získal pozvání k dalšímu vystoupení v rámci téhož projektu (V. Zouhar: Coronide, Zouhar-Hanzlík: Torso; 2004) a objednávku na celovečerní operu pro Národní divadlo. Nejprve rozšířil operu Yta innocens do celovečerního formátu, ale nakonec se rozhodl pro nové zhudebnění anonymního textu Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého – premiéra 25. ledna 2007). V letech 2009–2010 vytvořil a premiéroval rozsáhlé hudební drama Labyrint vášně. V roce 2011 uvedlo Národní divadlo v Brně ve světové premiéře jeho operu La Dafne (společně s V. Zouharem). Volná rekonstrukce nedochované Monteverdiho Ariadny (společně s V. Zouharem) získala na festivalu Opera 2020 cenu za divácky nejúspěšnější inscenaci.
Svůj vlastní skladatelský styl Hanzlík označuje jako neobarokní minimalismus, charakteristický zacyklením historizujících harmonických a melodických fragmentů. Výrazně se také podílí na vizuální stránce produkcí Ensemble Damian a to jak po stránce pohybové (rétorická barokní gestika), tak výtvarné (návrhy a výroba dekorací a rekvizit z papírmaše) ve spolupráci s kostýmní výtvarnicí Vendulou Johnovou. V letech 2005–2010 zrekonstruoval klasicistní kovárnu v Doubravici nad Moravou, kde žije a tvoří opery, sochy a obrazy. V roce 2021 zakoupil rozsáhlou zemědělskou stavbu v obci Měrotín, kterou hodlá přebudovat na Hudební divadlo v kravíně.